Popírání a schovávání

Pokud máte problém se závislostí na alkoholu, nebo někoho takového znáte, určitě se střetli s popíráním pití, či jeho skrývání. Jeden jak druhý závislý, včetně mě jsme v tomto stejní. Chtěl bych rozvinout, jak popírání cítím já.

Dle mého soudu zde existují dvě roviny.

Ta první vyjadřuje pocity blízkých, či lidí, kteří si myslí že jste se napili. Jim zřejmě běží hlavou toto: „On se napil, já to vím, poznám, cítím, on lže, už v tom zase jede ( to v případě člověka, který absolvoval jakýmkoliv způsobem terapii, ať sám, s rodinou, či s odborníky), on se nezmění, já to vzdávám, to nemá cenu. Většinou pak následuje zklamání, výhružky, zoufalství (je fuk zda jsou cílené, či ze zoufalství), prostě většinou jsme odsouzeni místo pochopeni.

Druhá rovina je pocit člověka co se napil. Buď věděl, že se to nemělo stát, nebo prostě podlehl. A co mu běží hlavou? Buď nic a je mu to vše fuk a nebo výčitky. Neměl jsem, udělal jsem, strach o ztrátu blízkého, zaměstnání, prostě zázemí nutného k žití.

V těchto případech jak by pomohlo klidné promluvení si. Ale jde to s těmi předsudky?

Je to běh na dlouho trať. Mě osobně, i když mám podmínky pro změnu, chápající partnerku, která pití vidí jako nemoc, pracuji na změně, mám to tak zakořeněné, že popírám stejně. Jediné co mě těší je, že méně a méně. V případě malého (ve skutečnosti zásadního) porušení abstinence (viz. Selhání mého vnitřního přesvědčení), se dá ještě vymanit. Jenomže v momentě, kdy se překročí ta pomyslná hranice, nastává fáze schovávání.

Jste rozpití, nemyslíte, jen nám běží hlavou co dál. Nejste doma sami, viditelně už pít nelze, tak se řeší jak dokonale si alkohol ukrýt, abych se mohl napít. Samozřejmě dokonalé je to v naší mysli. Ve výsledku je to stupidní. Já osobně vymýšlel schovky, místa málo používaná, místa u stropu která využívali buď mé výšky, nebo naopak, skrýše u země. Jsem vysoký 193 cm, partnerka 163cm. Takže ideálně? Nahoře na skříních, kam dosáhnu jen já, pod postelí, v koši na prádlo (tam tak často se neleze), toaleta (v nádržce na vodu), koupelna (pod vanou u sifonu).

Vůbec mě nedošlo a ani nemohlo, vždyť jsem vnímal jen alkohol, že je divné za hodinu jít třikrát na toaletu, hledat něco na skříni, uklízet prach pod postelí, nebo chodit do koupelny se slovy "musím ten prach umýt, svědí mě ruce".

Ve finále jsem dopadl tak, že jsem si flašku s alkoholem schovával do postele pod polštář. Čekal jsem do okamžiku, až partnerka usne, a s takovým pocitem, až adrenalinu, pomalinku vytahoval to pití, velmi opatrně odšroubovával špunt, a velice pomalu si to pití naléval do krku. No přece nesměl být slyšet ani jeden zvuk, aby se partnerka neprobudila a já zas o pití nepřišel. Ani na vteřinu mě nenapadlo, co bude ráno! Zajímal mě pouze okamžik toho napití! To chvilkové blaho v těle! Vlastně v mé hlavě. Jak ze mě spadne to napětí, držené několik hodin. Teď jsem polkl, je mě strašně fajn. Ale co bude? Zajímá mě to? Ne! A nezajímá to žádného závislého. V tento okamžik, jsem se pouze napil, mám co pít až se probudím znova a hlavně si uchránit zásobu (tedy si jí zase ukrýt). Vůbec nám závislým nedochází, že je to pouze chvilkové!! Osobně bych zbavování závislosti postavil ne chvilce (), ale na plánu dlouhodobém, a i když to zní sobecky tak natvrdo si vsugerovat co z toho budu mít. Vím, dovíme se žiješ, ale v daný okamžik nás to nezajímá. Spíš je důležité, žiješ A JSME RÁDI. Prostě mít uznání, v tom je dle mého soudu smysl.

Když se nad tím člověk zamyslí střízlivý, tak možná chápu, že ten kdo alkoholové peklo neprožil, tak to nemůže pochopit.

Je také samozřejmá fáze, že člověk závislý, si problémy nepřipouští, ale nedochází mu, že pokud se s pitím skrývá, je něco špatně. Navenek se snažíme vypadat důvěryhodně, dbáme o sebe. Pokud potřebuje už alkohol i přes den používáme finty stylu přelití vodky do lahvičky od neperlivé vody či minerálky (na první pohled to není vidět). Ideálně na místech, kde nás nikdo nevidí. Např. toalety v metru, veřejné záchodky, atp.

No, a když jsem u té vodky, tak jeden z největších omylů závislých je, že není cítit. Jenomže pokud popíjíte celou noc, celý den a břiše máte litr vodky, tak prostě jste tím dokonale prosáklý.

Takže představa, že se napiji z maskovací lahvičky a nikdo nic nepozná, je k pousmání.

Další takový aspekt našich schovek je zdržování se v jejich blízkosti. Každý závislý, který si tím prošel určitě dospěl do fáze, že neměl jedno schované pití, ale více. Pokud našli jedno, ještě něco zbývá. Každý závislý, kterému je pití sebráno, většinou vylito cítí asi toto: bolest, strach z absťáku, panika, hrůza, vztek, nepochopení, zoufalství, ublížení a jako vždy rezignace.

Pokud vám zbývá už poslední schovka to je úpěnlivý pocit strachu, že ji najdou, narůstá nervozita, odvracování pozornosti jinam.

No a někdy ty schovky jsou takové, zejména když schováváte opilý, že nakonec sám zapomenete, kam jsme to dali. Víme, že to doma máme, ale kde. Odporný pocit, když se to v absťáku hledá a nejde to najít!!

Tak to je moje úvaha o schovkách.

Má to smysl? NE, NE, NE a ještě jednou NE. Je to pouze další součást bludného kruhu, který vede k sebedestrukci závislého.

3.3.2007