Selhání mého vnitřního přesvědčení

Motto: „Alkoholik pije aby žil!“ Ale, však pouze ve své mysli! Rozhodne li se to změnit, jde to! Ale musí chtít!

Pije se pro náladu, společensky. Ale mě jedna, dvě skleničky nic neřeknou. Aby mě alkohol něco řekl, musím vypít flašku. A i po tom půllitru se cítím v mírné náladě. Vydržím mnoho (otázka zní - jak dlouho?), tolerance na alkohol je strašně vysoká. Tedy tolerance fyzická a v daný okamžik. Avšak psychika a následky cítění, které přijdou v momentě nepití - drastické. Tedy po absolvování abstinenčních příznaků.

Uvnitř něco napovídá: „pár skleniček neublíží. Teď.“ Smrtelný omyl. Doslova a do písmene. Co se stane? Neudržím to, nebudu pít pár skleniček, pak zas nic. Intervaly se mě zkrátí, dostanu nezměrnou chuť a už v tom zase lítám. Výsledek: Spadnu do toho, denně litr a půl tvrdého, piji do bezvědomí. Totální degradace. Fyzická i psychická.

Takže kontrolované pití je pro závislého největší mýtus. Nejde to, (říká se že z 1000 lidí dovedou pít kontrolovaně 3), ty nejnižší pudy se prostě projeví, chemicky ovlivněn mozek chce jediné a my to děláme. Pijeme a pijeme. Domněnka naší mysli (pokud nějaká zdravá racionální zbývá), když chci tak nepiji je strašlivý omyl. Ano jde to, ale dříve nebo později se to celé vymkne a začne nás to ovládat. Vlastně si ani neuvědomujeme důsledky, je nám vše, ale doslova vše fuk. Každý závislý určitě zná stav, kdy ho zajímá pouze alkohol. Pijeme alkohol na žízeň, nejíme. Jen se mohutně napít, usnout, probudit a první co hledat je flaška, mohutně napít, usnou a dokola.  

Z toho mám strach, ani ne z bolesti, která přijde s absťákem, ale z té beznaděje z toho vyplívající. Zlikvidovaná psychika a tím i fyziologie mé bytosti. Prošel jsem tím, vím jak je člověk laxní a s naprosto čistým svědomím vše vzdá, rezignuje, a je pro to něj klid (namlouvaný, ve skutečnosti neuvěřitelná, těžko popsatelná prázdnota). V daný okamžik cítí úlevu, ale přitom obrovský strach. Říkám si je to fér? Není, ale na druhou stranu všechen čas bez pití, snažení a nové způsoby uvažovaní přináší své ovoce. Je to strašně náročné, ale i s malými úspěchy to těší a dává novou naději. Většinou ne okolí (lidé okolo nás se naučili nevěřit, proto to nečekejme), ale sám ze sebe!

Tak k tomu selhání:

V momentě kdy jsem jednou večer při pracovní návštěvě u souseda důsledně neodmítl, a vzal skleničku do ruky věděl jsem, že to je špatně. Ne, že bych neměl, ale já nesmím pít.

Co mě bránilo stát si za svým a říci ne. Ten nátlak, „jdi do prdele“ s tebou není žádná sranda – vždyť jsem se bránil, že nemůžu a mám v háji slinivku. Asi jsem se měl sebrat a jít skutečně do prdele. Měl jsem si uvědomit, že je důležité co sy myslím a co cítím já, ne to co si myslí on.

V daný okamžik ten dotyčný co Vám sklenku nabízí si ani náhodou nedovede představit ty následky. On se z toho vyspí, ale co já a mé okolí?

Naprosto přesně jsem v duchu věděl jaká bude reakce mé partnerky, protože ty situace znám a už jsem je prožil. Žere mě to, porušil jsem abstinenci. Vím, že cítila strach, obavy, zklamání. Mnoho o tomto problému hovoříme. Nejhorším peklem jsem už prošel a vím, že je čistě na mě abych okolí přesvědčil. Nevím jak na to, jak dokázat, že do těch stavů se nechci vrátit. Pouze jen já vím co uvnitř cítím, když někdy abstinenci poruším. Jsou to velmi sžíravé pocity, které mě budí. Hlavně je to pocit bezmocnosti – ANO, napil jsem se, nechtěl jsem, měl jsem důvod. – Okolí Vám neuvěří, že už nechcete se vracet. Pro okolí to bude z 99,9% alibismus a bude tvrdit, že jste se chtěli napít. Pro mě o však není pravda. Ani nechci pít, pouze splývám s okolím. Není to dobře a také se toho zbavím.

Vždyť ani na tu práci jsem se nesoustředil, myšlenkami jsem byl doma u partnerky, myslel jsem na to co mě to zase potkalo, proč jsem to udělal.

Chvílemi jsem jen při práci sousedovi přitakával, aby nemyslel, že ho neposlouchám. Po práci následoval ten výsledek na který jsem myslel celou dobu.

Přišel jsem domů a co. Logický výsledek. Partnerka zklamaná, a já v nesmyslném domnění, že ji uklidním lžu, tvrdím že jsem si dal jen půl skleničky cherry, ve skutečnosti dva vizoury. Nedošlo mě,  že je fuk co a kolik, ale že jsem se napil. Tedy došlo, v ten moment co takovou blbost vypustím z úst.

No a místo hezkého večera s příjemným povídáním, těžké ticho kdy mě běží hlavou. STOJÍ TO ZA TO?? Ubližovat sobě, ale i nejbližším. Proč si to člověk v daný okamžik neuvědomí, že nejsou důležití sousedé, známý, tzv. kamarádi, ale právě ti nejbližší co nás milují. Po jejich ztrátě nikdo z těch co jste s nimi pili vám nepomůže, ale i kolikrát po Vás ani nevzdechne.

Takže ponaučení:

Příště než někam půjdu a vezmu skleničku do ruky budu dokola opakovat VÝSLEDEK tohoto činu a budu vědět, že musím jediné odmítat, odmítat a odmítat.

28.02.2007