Můj absťák

Denně piji přes litr vodky. Trvá to už tři týdny. Vím, to množství zní až neuvěřitelně, ale tělo si žádá pouze to jediné. Vodku! Nebo jakýkoliv jiný alkohol. Nejím už tři dny, nemám žízeň. Jedna část mého mozku bojuje, druhá chce to jediné! Mám toho dost. Myšlenka, že s pitím to nejde, ale bez něj také ne je děsivá. Konec, musím to utnout.
Vím, co bude následovat. Je pět hodin odpoledne a dopíjím po třech týdnech souvislého pití alkoholu poslední zbytek v láhvi. Jen se melu na posteli a nespím, děsivé myšlenky a první halucinace - jak zvukové, tak i vizuální.  Jsou tři ráno a přicházejí první známky abstinenčních příznaků. Touha po napití je obrovská, ale zároveň též vím, že nemůžu. Začínám mít třesy. Jsem tak slabý a klepu se takovým způsobem, že dojít na toaletu je problém. Tak lezu po čtyrech abych neupadl. Začínají úporné průjmy. Vím, že velmi brzo se mě zvedne žaludek a přijde zvracení. To zvracení, kdy musím mít u postele kbelík, a kdy v něm mám hlavu každých pět minut.
 Návaly horka střídající se se zimnicí a těžká motající se hlava v kbelíku. Neustále na to myslím a začínám lít do sebe kvanta ledové vody, abych měl co zvracet a zchladil se (Je to chyba, nejlepší je silný, hodně sladký černý čaj). Není to normální zvracení. Už není co zvracet, pouze v oblasti žaludku se promítají zvláštní křeče, které tyto stavy vyvolávají  a hlavou běží pouze jediná myšlenka. Dejte mě alkohol, nebude to tolik bolet. Na druhou stranu, vím, že to není řešení. Jakmile bych se napil, lítám v tom znovu. Tak trpím.
Je sedm ráno. Čtrnáct hodin po posledním loku. Chci být sám, aby mě nikdo v tomto stavu neviděl. Neuvědomuji si jak moje situace je život ohrožující. Když jsem konečně sám (rodina šla do práce, školy – závidím - , jak v tento daný okamžik bych také byl radši v pohodě a šel do práce či školy), tak dolezu po kolenou s vypětím posledního zbytku sil, co mě zbývá do koupelny. Horko, které cítím ve svém těle je k nevydržení. Napouštím vanu vlažné vody. Mám proto dva důvody, které mě donutily i přes strašnou nechuť ke všemu to udělat. Potím se strašně už dvě hodiny, mám na sobě třetí triko. Takže, chci se zchladit, ale jelikož stále zvracím (vadí mě jakkoliv jiný pach, než čistý vzduch – soused smaží cibulku, asi na vejce, ta představa, že bych něco jinak tak dobrého teď pozřel a pak to budu zvracet je děsivá a již začíná zvedat žaludek) opláchnout ten smradlavý pot, který je cítit acetonem a čpavkem mého těla (už smrdím i sám sobě), ale hlavně vím, že jsem silně dehydrovaný a i kůží jde do těla troška vody. V té vodě ležím hodinu. S námahou vylézám, beru čisté oblečení a lezu do postele.
Dostávám zimnici, je osm hodin. Tedy patnáct hodin od posledního napití. Přepadá mě úzkost a deprese, k čemu vlastně můj život je. Od neustálého zvracení (zvracím pouze zelenožluté šťávy – chvíli kyselé, chvíli hořké) mám takové křeče, že uvažuji v souvislosti s úzkostmi a bolestí i o sebevraždě. To zvracení, kdy přijde horkost celého těla, a polije člověka pot, začne zvracet a nemá co, nemůže se nadechnout a myslí si, že je to konec, zvratky prolítnou i nosem, pálí to v hlavě a má odřený celý jícen a najednou potom přijde chvilková úleva a myšlenka, že chce žít. Ten pocit se nedá popsat, vyhrává zatím ta rozumnější část mého já a nenapiji se.
Tak to jde dalších deset hodin do osmi večer. Rodina má starost, ví že piju, ale netuší, že mě je tak zle, protože to jsou abstinenční příznaky, které by zmizely po dalším napití. Ale již nechci. Rozumě vím, že pití není košer, ale cosi mě strašně nutí dělat to dál. Je druhý den nepití. Nespal jsem a nebudu normálně spát minimálně další tři noci. Prostě to nejde.
Dnes v noci byly další typické příznaky abstinenčních příznaků. Zvětšují se halucinace. Slyším hlasy, vidím postavy. Bude se muset svítit a puštěná televize, jinak se definitivně zcvoknu. Až hororové představy. Mám pocit, že spím, že jsem konečně usnul. Trvá to pouze dvacet minut, ale po probuzení v hlavě běží myšlenka, nebo pocit, že minimálně jsem spal tři hodiny. Svým způsobem chci, aby se mě zdálo něco hrůzostrašného. Je ráno a úporné zvracení pomalu ustupuje. Vím, že to bude již trvat maximálně do večera. Vím, že mě bude lépe a říkám si, již nikdy více. Pomalu jdu do koupelny a koukám na sebe do zrcadla. Oteklý, s červenobílými fleky, popraskaná kůže kolem rtů a nosu, neoholený. Napadá mě jak se člověk během pití dokáže vykašlat i na základní hygienu. Sprchuji se, holím.
Při dalším pohledu zjišťuji, že je to lepší. I když se mě žaludek rapidně houpe a chvílemi neustále zvedá, dostávám hlad a začíná mě v břiše kručet. Dobrá známka. Vím, že po takové ráně organismu jsem bez veškerých vitamínů a minerálů. Dělám si rozpustný multivitamin do minerálky (ale nejdřív nechám vyprchat bubliny). První jídlo po takové době. Sním opatrně jogurt a velmi pečlivě rozžvýkaný banán. Klepou se mě strašně ruce (budou ještě tak tři dny), ale zaplať "pán bůh", nejsou to již takové třesy, kdy jsem v noci neunesl ani hrnek, musel pít z láhve a měl jsem problém se pomalu trefit i do úst. U tohoto prvního slušného jídla mě přepadají myšlenky co dál. Co jsem zase zvoral a jak to řešit. Takže fyzicky je mě relativně dobře (a bude to jen a jen lepší), horší je však psychika. Vypořádat se i s touto stránkou pití je však práce na několik týdnů, měsíců.
Co je však nejdůležitější, vím že jsem závislý na alkoholu, a že je nejvyšší čas přiznat si to a celý tento problém řešit, aby to nedopadlo hůř než to je (a že kvůli alkoholu zemřelo mnoho vynikajících lidí).

30.08.2005