Můj absťák
Denně piji přes litr vodky. Trvá to už tři
týdny. Vím, to množství zní až neuvěřitelně, ale tělo si žádá pouze to jediné.
Vodku! Nebo jakýkoliv jiný alkohol. Nejím už tři dny, nemám žízeň. Jedna část mého mozku bojuje, druhá chce
to jediné! Mám toho dost. Myšlenka, že s pitím to nejde, ale
bez něj také ne je děsivá. Konec, musím to utnout.
Vím, co bude následovat. Je
pět hodin odpoledne a dopíjím po třech týdnech souvislého pití alkoholu poslední zbytek
v láhvi. Jen se melu na posteli a nespím, děsivé myšlenky a první
halucinace - jak zvukové, tak i vizuální. Jsou tři ráno a přicházejí první
známky abstinenčních příznaků. Touha po napití je obrovská, ale zároveň též vím,
že nemůžu. Začínám mít třesy. Jsem tak slabý a klepu se takovým způsobem, že dojít na toaletu je problém.
Tak lezu po čtyrech abych neupadl. Začínají úporné průjmy. Vím, že velmi brzo se mě zvedne žaludek a přijde zvracení.
To zvracení, kdy musím mít u postele kbelík, a kdy v něm mám hlavu každých pět
minut.
Návaly horka střídající se se zimnicí a těžká
motající se hlava v kbelíku. Neustále na to myslím a začínám lít do sebe kvanta
ledové vody, abych měl co zvracet a zchladil se (Je to chyba, nejlepší je silný,
hodně sladký černý čaj). Není to normální zvracení. Už není co zvracet, pouze
v oblasti žaludku se promítají zvláštní křeče, které tyto stavy vyvolávají a
hlavou běží pouze jediná myšlenka. Dejte mě alkohol, nebude to tolik bolet. Na
druhou stranu, vím, že to není řešení. Jakmile bych se napil, lítám v tom znovu.
Tak trpím.
Je sedm ráno. Čtrnáct hodin po posledním loku. Chci být sám, aby mě
nikdo v tomto stavu neviděl. Neuvědomuji si jak moje situace je život
ohrožující. Když jsem konečně sám (rodina šla do práce, školy – závidím - , jak
v tento daný okamžik bych také byl radši v pohodě a šel do práce či školy),
tak dolezu po kolenou s vypětím posledního zbytku sil, co mě zbývá do koupelny.
Horko, které cítím ve svém těle je k nevydržení. Napouštím vanu vlažné vody. Mám
proto dva důvody, které mě donutily i přes strašnou nechuť ke všemu to udělat. Potím se strašně už dvě hodiny, mám na sobě třetí triko. Takže,
chci se zchladit, ale jelikož stále zvracím (vadí mě jakkoliv jiný pach, než
čistý vzduch – soused smaží cibulku, asi na vejce, ta představa, že bych něco
jinak tak dobrého teď pozřel a pak to budu zvracet je děsivá a již začíná zvedat
žaludek) opláchnout ten smradlavý pot, který je cítit acetonem a čpavkem mého
těla (už smrdím i sám sobě), ale hlavně vím, že jsem silně dehydrovaný a i kůží jde do těla troška
vody. V té vodě ležím hodinu. S námahou vylézám, beru čisté oblečení a lezu
do postele.
Dostávám zimnici, je osm hodin. Tedy patnáct hodin
od posledního napití. Přepadá mě úzkost a deprese, k čemu vlastně můj život je.
Od neustálého zvracení (zvracím pouze zelenožluté šťávy – chvíli kyselé, chvíli
hořké) mám takové křeče, že uvažuji v souvislosti s úzkostmi a bolestí i o
sebevraždě. To zvracení, kdy přijde horkost celého těla, a polije člověka pot,
začne zvracet a nemá co, nemůže se nadechnout a myslí si, že je to konec,
zvratky prolítnou i nosem, pálí to v hlavě a má odřený celý jícen a najednou
potom přijde chvilková úleva a myšlenka, že chce žít. Ten pocit se nedá popsat,
vyhrává zatím ta rozumnější část mého já a nenapiji se.
Tak to jde dalších deset hodin do osmi
večer. Rodina má starost, ví že piju, ale netuší, že mě je tak zle, protože to jsou
abstinenční příznaky, které by zmizely po dalším napití. Ale již nechci. Rozumě vím, že pití není košer, ale cosi mě strašně nutí dělat to
dál. Je druhý den nepití. Nespal jsem a nebudu normálně spát minimálně další tři
noci. Prostě to nejde.
Dnes v noci byly další typické příznaky abstinenčních příznaků.
Zvětšují se halucinace. Slyším hlasy, vidím postavy.
Bude se muset svítit a puštěná televize, jinak se definitivně zcvoknu. Až
hororové představy. Mám pocit, že spím, že jsem konečně usnul. Trvá to pouze dvacet minut, ale
po probuzení v hlavě
běží myšlenka, nebo pocit, že minimálně jsem spal tři hodiny. Svým způsobem chci, aby se mě
zdálo něco hrůzostrašného. Je ráno a úporné zvracení pomalu ustupuje. Vím, že to
bude již trvat maximálně do večera. Vím, že mě bude lépe a říkám si, již nikdy
více. Pomalu jdu do koupelny a koukám na sebe do zrcadla. Oteklý,
s červenobílými fleky, popraskaná kůže kolem rtů a nosu, neoholený. Napadá mě
jak se člověk během pití dokáže vykašlat i na základní hygienu. Sprchuji se,
holím.
Při dalším pohledu zjišťuji, že je to lepší. I když se mě žaludek rapidně
houpe a chvílemi neustále zvedá, dostávám hlad a začíná mě v břiše kručet. Dobrá
známka. Vím, že po takové ráně organismu jsem bez veškerých vitamínů a minerálů.
Dělám si rozpustný multivitamin do minerálky (ale nejdřív nechám vyprchat
bubliny). První jídlo po takové době. Sním
opatrně jogurt a velmi pečlivě rozžvýkaný banán. Klepou se mě strašně ruce (budou ještě
tak tři dny), ale zaplať "pán bůh", nejsou to již takové třesy, kdy jsem v noci
neunesl ani hrnek, musel pít z láhve a měl jsem problém se pomalu trefit i do
úst. U tohoto prvního slušného jídla mě přepadají myšlenky co dál. Co jsem zase zvoral a jak to řešit.
Takže fyzicky je mě relativně dobře (a bude to jen a jen lepší), horší je však
psychika. Vypořádat se i s touto stránkou pití je však práce na několik týdnů,
měsíců.
Co je však nejdůležitější, vím že jsem závislý na alkoholu, a že je nejvyšší čas
přiznat si to a celý tento problém řešit, aby to nedopadlo hůř než to je (a že
kvůli alkoholu zemřelo mnoho vynikajících lidí).
30.08.2005